Studiu Laika nejde nefandit. Na všech jeho filmech je vidět, s jakou láskou a péčí jsou připravené, navíc sympaticky kombinují tradiční hodnotová schémata těch nejlepších animovaných filmů od Disneyho či Pixaru, s určitou podvratností. V Laice totiž moc dobře vědí, že děti nejsou roztřesení blbci, kterým musíte všechno vyložit polopatě a úzkostlivě je chránit před čímkoliv „závadným“. Poctivá ruční animace je navíc prostě k sežrání. Přesto mi jak u Koralíny, tak u Paranormana "něco" k dokonalosti chybělo. Škatuláci (Boxtrolls) ale k dokonalému výtvarnému zpracování a animaci dovedli přidat promyšlený děj a jeho dokonale propracované podání a tak konečně z Laiky vyždímali její plný potenciál.
Příběh filmu se odehrává ve městě Sýrečkově, ve kterém v kanalizaci žijí Škatuláci. Podsadití skřeti, kteří se oblékají do prázdných krabic, jsou poměrně neškodná a bázlivá stvoření, jejichž největším prohřeškem je, že kradou drobné kovové předměty, protože jsou posedlí vynalézáním mechanických strojů. Jenže i obyvatelé Sýrečkova trpí předsudky a o Škatulácích si mezi sebou vyprávějí jen to nejhorší. Proto ve městě funguje deratizační četa, která tvorečky odchytává. Jejím vůdcem je přičinlivý pan Chňapal, který se touží dostat mezi městskou smetánku. A tak si od starosty vynutí příslib, že když pochytá úplně všechny Škatuláky, dostane slavnostní bílý klobouk - odznak příslušnosti k nejvyšší společenské vrstvě, která je zvána na degustace těch nejlepších sýrů. Práce jde Chňapalovi od ruky, jenže netuší, že Škatuláci mají na své straně tajnou zbraň. Kluka jménem Vejce (podle krabice, kterou nosí). Vejce je adoptovaný lidský sirotek, oproti svým bratřím je výrazně méně bázlivý a rozhodně svou novou rodinu nenechá ve štychu!
Boxtrolls jsou ohromným zážitkem ve všech směrech. Začíná to už vynikající výtvarnou stylizací. Sýrečkov je roztomile pokroucenou variací na dickensovský Londýn, taková veliká homole, na které se namačkané domky sklání nad křivolakými uličkami, jež šplhají nahoru po nahnutém vrcholku. Uvnitř je kopec provrtaný jako ementál chodbami Škatuláků. Ti se svou šedavou kůží a špičatýma ouškama vypadají asi jako opičky křížené s netopýrem, mluví legrační hatmatilkou, vesele cupitají sem a tam a při nejmenším náznaku strachu se stáhnou do své krabice jak želva. Lidské postavy jsou potom karikatury s dlouhými tenkými končetinami a neúměrně velkými těly, popřípadě i hlavami.
V každé druhém záběru se v obraze ukrývají nějaké vizuální vtípky, výtvarníci si hrají s barvami i svícením. Ručně animovaných postaviček je na scéně velké množství, všechny se různorodě (a velice plynule) pohybují, mají úžasnou mimiku a do toho se obvykle pohybují i části pozadí. Množství práce, jaké animátoři museli do každé vteřiny vložit, úplně vyráží dech.
Film má smysl pro humor, který začíná od těch nejzákladnějších gagů, jako jsou nejrůznější padání a pitvoření a užijí si je už ti nejmenší diváci. Pak jsou tu na dětský film až překvapivě drsné fórky, jako je třeba obludné napuchávání zlostného pana Chňapala. A konečně nechybí ani jemná satyra, kterou docení dospělí diváci.
Škatuláci zcela evidentně hovoří o předsudcích a třídní řevnivosti. Škatuláci žijí na okraji společnosti, protože jsou jiní a chudí. Padouch, pan Chňapal, možná vždycky nebyl úplně zlý, jen se snaží prorazit do jemu zapovězené vyšší vrstvy. Ta jím opovrhuje a způsobuje řadu problémů přezíravostí ke všemu, co se netýká jejího pohodlí. Pomocníci pana Chňapala pak nejsou tupé ovce, které bez dotazů vykonávají šéfovu vůli. Naopak mezi sebou živě diskutují o tom, zda se mohou považovat za hodné hochy, když města zbavují obávaných skřetů.
Celkové poselství o toleranci, víře v sebe sama a možnosti volby je možná až příliš doslovné, ale to je v dětském filmu zcela omluvitelné. Na dospělé čekají drobnosti, které děti sice také vnímají, ale možná je ještě neumí tak přesně pojmenovat. Vejceho kamarádka Winnie není žádná křehounká dáma v nesnázích, ale samostatná osoba, která je často proaktivnější než Vejce a ještě navíc si libuje v hororových výjevech. Jindy si zase film klade otázku, kdo je to vlastně rodič. A tohle všechno Škatuláci velice nenásilně stíhají naťukávat, aniž by při tom jakkoliv ztráceli tempo a polevovali v přívalu vtípků.
Český dabing samozřejmě zamrzí, protože původní obsazení je totálně narvané, ale musí se nechat, že minimálně v tomhle případě dělali dabéři co mohli a zvláštní pochvala patří překladateli, který hezky s gustem počeštil humorná jména a označení. U ručně animovaného filmu dává navíc smysl i 3D, které vytváří dojem, jako bychom koukali oknem loutkového divadla.
Verdikt
Škatuláci jsou neskutečně pozitivním zážitkem, který je vedený pevnou vypravěčskou rukou a zároveň dokáže chrlit gejzíry ztřeštěných nápadů. Ať už je to vypiplaná animace, která vyráží dech, nebo nekonečná záplava větších či menších gagů, pořád je na plátně co sledovat. Pod tím vším se navíc skrývá příběh, který má srdce, sociální satira a spousta trefně načrtnutých postav, se kterými stojí za to velké sýrové dobrodružství prožít.
