Německé komedie už léta nemají takový zvuk jako v minulosti a jejich popularita obvykle neexpanduje dál než za hranice země (a to i v případě domácích megahitů jako Kohout na víně). To ale není případ rok staré komedie Fakjů pane učiteli, kterou v zemi původu zhlédlo přes sedm milionů lidí a stala se tak nejúspěšnějším německým filmem loňského roku. Český distributor se jí chytře rozhodl uvést ke konci letních prázdnin, kdy je pravděpodobně největší šance, že budou školáci souznívat s jejím názvem. Fakjů pane učiteli ale rozhodně není jen pro ně, v mnoha ohledech je to ideální film pro celou škálu diváků, který pobaví sbírkou scén ze středoškolského prostředí, ale zároveň i příjemnou nekorektností a ostrostí.
Funkční zápletka staví na velmi podobném základu jako zapomenutá devadesátková komedie Modrý blesk s Martinem Lawrencem. Zekiho Mullera (Elyas M’Barek) právě propustili z kriminálu a když se vrátí na místo, kde jeho přítelkyně ukryla peníze z poslední loupeže, zjistí, že staveniště se za dva roky proměnilo ve střední školu. Nemá proto na vybranou a okamžitě jde zažádat do školy o pracovní místo, aby byl stále ukrytému lupu co nejblíže. Z inzerátu na místo uklízeče se ale vyklube pozice nového suplujícího učitele. Zeki tak musí zvládat výchovu pubescentních spratků a zároveň se pokusit získat hluboko zakopané peníze.
Pokud jste viděli alespoň jednu komedii na téma osoby vydávající se za někoho jiného, tak pravděpodobně víte, jak celé Fakjů pane učiteli dopadne. Co jej ale odlišuje od ostatních podobných filmů, je scénáristická verva, s jakou je celý příběh odvyprávěn. I když se s přibývajícími minutami na celou zápletku nabalují povinné vedlejší linie (romantická linka, zlepšení chování studentů), dialogy a situace jsou stále napsány se stejnou drzostí a ostrovtipem, jako v samém úvodu filmu, kdy je Zeki ještě stále tím křupanským, nepoučeným zlodějem. Je obdivuhodné, že Fakjů pane učiteli ani na vteřinu nevybočí z nekorektnosti a obhroublosti svého humoru, přestože děj v druhé polovině směřuje do mnohokrát viděných míst.
Kvalitně napsaný scénář by ale nebyl ani z poloviny tak dobře prodaný, kdyby se v ústředních rolích neobjevili Elyas M’Barek a Karoline Herfurth. M’Barek je v roli Zekiho obzvlášť výborný, každá ze stovek nadávek na účet studentů mu jde od úst přirozeně a nikdy ve své roli falešného učitele nesklouzne do karikatury. A co víc, i když každý vtip ze scénáře nepatří do zlatého fondu komedie, i slabší fóry je M’Barek schopen podat alespoň úsměvným způsobem. Karoline Herfurth (některým divákům možná známá z Tykwerova Parfému nebo z žánrově příbuzného snímku Holky to chtěj taky) už to má s diváckými sympatiemi v roli emancipované učitelky těžší, ale s M’Barekem tvoří dost zábavné duo, jehož romantická linie stojí v podstatě pouze na charismatu obou herců.
Fakjů pane učiteli se nebojí píchnout do citlivějších témat (německý vzdělávací systém, neonacismus, výtržnictví) a udělat si z nich legraci. Zdaleka nejlepší je ale v momentech, kdy je Zeki nucen předat na své studenty pár ze svých záškodnických moudrostí. A nezbývá tedy nic jiného, než je vzít na školní výlet do drogového doupěte, na dramaťáku nacvičit sprostou verzi Romea a Julie a místo výtvarky posprejovat celý vlak. Nedává to sice příliš smysl, ale každá z jednotlivých scén je velmi vtipně napsaná a skvěle zahraná.
Verdikt
Školní prostředí letos jede. Zatímco Tatum s Hillem řádili v červenci na vysoké, o měsíc později se dost hlasitě ozvali kolegové ze země, z níž už jsme takto kvalitní komedii ani nečekali. Fakjů pane učiteli dosahuje úspěchu především kvůli neselhávajícím hercům a dobře napsanému scénáři. A i když po dvou hodinách staneme před předem očekávaným závěrem, cesta k němu je plná originálních komediálních situací a ostrého humoru.
