Recenze: Úsvit Planety opic

Velkolepé triky ve službách postav, děje a schopných filmařů.

Zrození Planety opic bylo před lety příjemným překvapením. Prequel/restart známé sci-fi série k původním filmům jen opravdu lehce odkazoval a otevřel před diváky docela nový svět. Místo sociálních komentářů se snímek zaměřil na rodinná pouta a pomocí digitálních triků mohli opi předvést zcela novou škálu emocí, než jako dovolovaly (už tak vynikající) masky ve filmech z šedesátých a sedmdesátých let. Navzdory tomu, že se jednalo o letní blockbuster, ve kterém nechyběla akce, zdaleka nejsilnější zážitek nabízely intimní momenty, ve kterých exceloval především Andy Serkis, představitel inteligentního opa Caesara. Pokračování nazvané Úsvit Planety opic (podle českého distributora teď vlastně Úsvit planety opic) se úspěšně drží stejného receptu.

Ani tentokrát nechybí velkolepé akční scény, bez kterých by asi studio nikdy podobně nákladnou produkci neodsouhlasilo. Jsou skvěle zpracované, lepší než akční scény v řadě filmů, které jsou na akci primárně založené. Vypíchnout je třeba především pasáž, ve které dojde k otevřenému střetu mezi opicemi a lidmi a válečná vřava dokáže sugestivně vykreslit zdrcující pocit zmaru, jaký si člověk obvykle s válečným masakrem spojuje. Naprostým vrcholem jsou pak dva delší záběry bez střihu, kdy jednou následujeme postavu procházející skrz bojiště a podruhé pozorujeme válečné pole spolu s otočnou hlavní tanku. Digitální kouzla jistě udělala svoje, ale i tak musela být míra koordinace na place naprosto bezchybná.

Stejně jako v první filmu však platí, že ještě podstatně více vtáhnou zdánlivě obyčejné momenty, jež trávíme s postavami. V Úsvitu Planety opic najdeme celou řadu celkem banálních činností, které bychom mohli najít v nějakém charakterovém dramatu a za obvyklých okolností by mohly i nudit. Jenže jsme v postapokalyptickém světě, ve kterém většinu lidstva vyhladila opičí chřipka. I ty nejbanálnější činnosti se odehrávají v polorozpadlém, zarostlém velkoměstě nebo v deštěm nasáklých, bahnitých lesích. A většinu těch obyčejných činností, jako jsou třeba školní docházka nebo výchovná hádka otce se synem, vykonávají opice.

Zatímco „jednička“ na to ještě šla oklikou, otevřela příběh z pohledu lidí a skutečného hrdinu, Caesara, do děje nenápadně propašovala, dvojka už se otevřeně hlásí k tomu, že tohle je opravdu výlet do historie Planety opic. Technologie pokročily, a tak jestli triky ve Zrození působí ve zpětném pohledu dostatečně a minimálně nekazí zážitek, v Úsvitu už je iluze prakticky dokonalá. Opice dýchají, pod tisíc a jedním chlupem jejich srsti se napínají svaly a za vědoucíma očima se ukrývají myslící bytosti. Opičí společenství je prozatím možná primitivní kulturou, ale to jejímu vnitřnímu fungování nijak neubírá na rozmanitosti.

Na jednu stranu vidíme, jakou něhu k sobě dovedou chovat opičí rodiny a jak silná je druhová sounáležitost, která k té rodinné nemá daleko. Opice si vystavěly vizuálně okázalé skalní město, pořádají organizované lovy a i bez velkých slov mezi sebou dovedou efektivně komunikovat, dokonce i vyjadřovat poměrně složité myšlenky. V pasážích, ve kterých chybí lidé, postačí k vyprávění drobné nuance v gestech a pohledech herců pod digitálními maskami a je radost sledovat, jak důsledná práce vdechuje život tvorům, kteří skutečně připomínají živé, inteligenčně vyvinuté opy. Jenže ani homo sapiens inteligence nikdy neochránila před občasnými sklony k násilí či předsudkům. A tak Caesarově bratrům nechybí odpor ke všem těm zlým lidem, kteří přece umí jenom věznit a mučit, ani naivní představa, že všechny opice jsou ze své podstaty dobré.

S takovým přístupem není problém pokojně žít v lesích nad San Franciscem, kam se Caesarův kmen před deseti lety uchýlil, a kam lidská noha už několik let nevkročila. Na potíže je zaděláno v momentě, kdy skupince přeživších dole ve městě začne docházet benzín a vypraví do kopců výpravu, jež má prozkoumat starou vodní elektrárnu. Konflikt je nevyhnutelný, nicméně největší devizou filmu je, jakým způsobem k němu obě strany dospějí. Nikdo není vykreslený jako černobílý padouch a prakticky všichni chtějí především přežít. Nedůvěra a předsudky budí strach, ten vede k unáhleným činům, ty mezi oba živočišné druhy vrážejí větší a větší klín.

Úsvit Planety opic exceluje při vykreslení napjatého vyjednávání, sílící nervozity v obou společnostech, které zapeklitou situaci nedovedou nebo nechtějí vnímat jinak než svojí vlastní optikou. Obě kultury se ovlivňují, jednotlivé postavy získávají v nové životní situaci novou perspektivu. Na obou stranách nechybí zaslepenci, pragmatici i jedinci, kteří jsou ochotní vykonat něco odsouzeníhodného, ve jménu vyššího dobra (jakkoliv jej vnímají).

Po vykreslení úsvitu války i hrůz války film bohužel spadne do blockbusterové pasti a v závěru si neodpustí na sílu protlačené, bombastické vyvrcholení, které místo dosavadního postupného črtání uvěřitelné sociální fresky, nabízí podstatně méně zajímavou hrdinskou anabázi, kdy k vyřešení složité situace najednou stačí poměrně přímočaré řešení, které už se více než pravidly přesvědčivě komplexního světa řídí pravidly velkofilmové scenáristiky.

Jakkoliv je spasitelská mise napínavá a opepřená opět povedenou akcí, daleko víc by spotřebovaný prostor slušel dalšímu prokreslování jednotlivých postav, které jsou obzvlášť v případě lidí přeci jen maličko plošší. Gary Oldman a Keri Russell sice dovedou i bez většího množství dialogů vytvořit zdání živoucích figur, avšak pouze Jason Clarke dostal v pozici hlavního lidského vyjednávače prostor dodat své postavě alespoň určité odstíny, když už ne celou paletu osobních pohnutek. Takovou možnost dostává jedině opět vynikající Andy Serkis v roli opičího vůdce Caesara a v o něco menší míře také Toby Kebbell, jakožto jeho pravá ruka Koba a největší odpůrce lidí.

Verdikt

Z Úsvitu Planety opic doslova čiší filmařská preciznost na všech úrovních. Herci ruku v ruce s grafiky nás dovedou přesvědčit o tom, že sledujeme živé inteligentní opice. Režisér Matt Reeves dokázal zachytit moment, kdy v postapokalyptickém světě došlo ke konfliktu dvou živočišných druhů a bez nějakého patosu nebo heroizování kterékoliv ze znesvářených stran předkládá přesvědčivé vysvětlení, proč nakonec muselo dojít až k násilí. Zamrzí snad jen závěrečné uhnutí k velkolepému dobrodružství a také je pravda, že chladná vize budoucnosti postrádá větší množství emocionálně silných momentů, jakými bylo v prvním filmu například Caesarovo triumfální vítězství nad lidskými i zvířecími trýzniteli v opičí zoo. Jako celek se však jedná o kompaktnější, vyspělejší dílo a veliké filmařské vítězství, které dokládá, že i bez stoprocentního spoléhání na prvoplánovou stylovost se může konat opravdu velkolepá filmová podívaná s velkým P.

PS: 3D mě nerušilo, ale ani filmu nic nepřineslo.

Naše hodnocení
8/10

Komentáře 18

davides | 2014-08-27 11:13:52
Film sa mi strašne páčil, teším sa na pokračovanie :)

Související články

Nejnovější videa z našeho youtube kanálu!

Šéfredaktor webu je Petr Slavík, e-mail redakce@fandimefilmu.cz

Máte-li zájem o inzerci na našem webu napište nám na e-mail redakce@fandimefilmu.cz

© 2011-2016 FandimeFilmu.cz / All rights reserved

adblocktest