Zaujmout českým filmem diváka, který se v poslední desetiletce alespoň občas podíval na některý z novějších tuzemských snímků, není žádná legrace. Takový divák totiž ví, že může očekávat buď dramedii, která vzpomíná na určité časové období, nebo přepálený rádoby thriller, který ale ve výsledku působí spíš směšně. Třetí možností zůstává takzvané „drama od stolu“. V něm se hodně mluví o mezilidských problémech, pro sprosté slovo se nejde daleko a občas se nějaká herečka svlékne bez podstatného dějového důvodu. Jako nikdy se dost srdnatě snaží právě poslední škatulku rozbít. Úspěšné je ale jen napůl.
Příběh filmu režiséra Zdeňka Tyce (Žiletky) a scenáristky Markéty Bidlasové je vystavěn kolem umírajícího umělce Vladimíra (Jiří Schmitzer), o kterého se stará jeho životní partnerka Karla (Petra Špalková) a za kterým se velmi často zastavuje také jeho dávná milenka Jarka (Taťjána Medvecká). Dvě ženy, které ho v životě znaly ze všech lidí nejlépe, jsou svědky postupného duševního rozkladu nemocného člověka i všech skutečností s tím souvisejících. Vzhledem k nejrůznějším komplikacím se za otcem zastavuje i jeho odcizený syn se snoubenkou a na povrch začínají stoupat dávné křivdy a zklamání.
Dokážu si představit, že v jiných rukách a s trochu pokornějším přístupem mohl z nejnovějšího přírůstku české kinematografie vzniknout překvapivý hit. Jenže scénář nějak zapomíná držet linie souvisle u sebe a poněkud zmateně přeskakuje bez větší gradace od jednoho tématu k jinému bez toho, že by kterýkoliv dotáhl do úspěšného konce. A to přitom poničený vztah otce se synem, podstata vztahu Vladimíra s Karlou nebo bezmoc Jarky oprostit se od dávné lásky skýtají tolik možností k důkladnému prozkoumání.
Jenže drásavé téma a všechny započaté hloubavé myšlenky jsou pokrouceny prapodivnou psychologií postav a pochybnými hereckými výkony. Nic proti Schmitzerovi nebo Špalkové, kteří svoje party doslova dřou, ale když na jednu poctivě odvedenou scénu připadnou dvě ukřičené odcizující, není moc kde brát. A nejvíc mi vadí fakt, že místo dotaženého niterného rozboru, který by dramatickému efektu dokonale posloužil, nadbíhá Tycův počin už od začátku řadovému divákovi. Karla se několikrát bezdůvodně svlékne. Ano, koupání v rybníku beru jako dočasnou vnitřní očistu, ale to je vážně potřeba mužského diváka popotáhnout blíž k plátnu důkladným záběrem na vnady? A vážně se musí "přirozeně" nadávat v každém vypjatějším dialogu? Na mě totiž emotivně vykřikované vulgarity působily přesně naopak - chtěně a bohužel až hloupě.
Producent Ondřej Trojan se po projekci nechal slyšet, že se jeho týmu podařilo stvořit něco, co se v tuzemsku těžko hledá, ale na světových festivalech je toho hodně - tedy dobře natočené drama o smrti a umírání. Já ho ale v těch desítkách zbytečně unavujících záběrů na sklenice, kola a krajinu nenašel. A vzhledem k tomu, že se dle premisy i přístupu zdálo, že se tentokrát cílí někam trochu jinam, je tohoto váhavého úkroku nikam docela velká škoda.
Verdikt
Tycův pokus o zničující drama, který bezvýhradně stojí na Schmitzerově nespoutanosti a přirozeném herectví Petry Špalkové, vyšel jen zčásti. Těžké chvíle umí zapůsobit, ale shazují je nedotažené vedlejší linie a rozpačitý konec.
