Transformers nabídli povedenou jedničku, ale to už je opravdu hodně dávno. Od té doby měla kvalita série spíš sestupnou tendenci, která po částečném restartu spolu se čtvrtým dílem nabyla nových rozměrů. Sice si nevybavím čtyřku dost dobře na to, abych si ji troufl s pětkou nějak detailně porovnávat, ale aktuální Transformers: Poslední rytíř jsou minimálně stejně zběsilá změť inkoherentních zvuků a barev, které vás umlátí do bezvědomí.
Transformers: Poslední rytíř jsou svým způsobem fascinující. Nikdo nepoužívá filmové médium jako Michael Bay. Krédo filmu zní „více je více“, a tak se z plátna pořád něco hrne. Tím chci říct, že prakticky v žádné scéně film nezvolňuje, a i když by se mohlo zdát, že přeci jen zvolňuje, tak se ve scéně alespoň rychle mluví, skáče se od tématu k tématu, do řeči se vkládají nesouvisející odbočky, hodně se hýbe kamerou, popřípadě se v konverzační scéně střihem odskakuje ještě k nějaké další nebo alespoň po hrdinech šplhají malí robůtci, když už tedy zrovna není čas na ty velké.
Co pět minut se představí nějaký nový element, vnitřní logika nulová, neustále se skáče k různým nesouvisejícím postranním okolnostem a celé se to zběsile řítí kupředu. Nějakou dobu je fascinující sledovat, jak tenhle zkratkovitý slepenec na nějaké základní úrovni téměř nepochopitelně pořád ještě dává smysl. Stejně tak jde žasnout, kolik toho Bay dokáže do filmu nacpat a jak draze film na první pohled vypadá. Ale po čase už je toho prostě moc a z Posledního rytíře je nekončící kakofonie obrazů a zvuků, které se hrnou až do poslední vteřiny kupředu. Závěrečná akce už je jen třešničkou na dortu, kdy není pomalu zřejmé ani kde je nahoře a kde dole, natož cokoliv dalšího.
Takže je asi dobře, že ságu po Bayovi převezme někdo další, uvidíme, jak budou roboti vypadat v rukou jiného tvůrce. V přiloženém videu najdete další postřehy.
